Prolomí se mlčení o protirodinné politice v Evropě?

Na scéně veřejné diskuse v naší údajně postkomunistické zemi se začínají objevovat upozornění na negativní rodinnou politiku a soudnictví. Největším šokem jsou pro veřejnost informace o neoprávněném odebírání dětí evropskými státy.
Dozvídáme se děsivá čísla: třetina norských dětí odloučených od svých rodičů. V Anglii 300 osob za rok odsouzených k vězení za zveřejnění informace, že jim stát unesl děti! Nechybí ani zprávy o prodeji adoptovaných dětí na orgány; politickém, ideologickém a náboženském pronásledování pomocí sociálních služeb odebírajících děti apod. Máme zde i domácí případy státního teroru proti rodinám, jako je případ dětí paní Michalákové, dětí paní Bawia Reichelové a stovky dalších.

Kdo o těchto drastických zásazích sociálních služeb západních zemí do života normálních rodin slyší poprvé, nechce věřit, že je to dnes možné. Ani naši dědové za války nechtěli uvěřit v reálnost hrůz holocaustu.

Část veřejnosti se o hrozbu destrukce rodiny začíná zajímat. Demonstrace Rómů proti juvenilní justici konaná letos 8. dubna na Václavském nám. se dostala aspoň do regionální pražské televize. Ta v své reportáži ovšem hned uvedla komentář mluvčího ministerstva práce a sociálních věcí, že „k odebírání dětí dochází v případě ohrožení života nebo zdraví dítěte nebo v jiných vážných případech“. Co je těmi dalšími vážnými případy, už bohužel mluvčí ministerstva nesdělil. (V naprosté většině případů je totiž důvodem odebrání dětí chudoba rodiny. Stát místo, aby rodičům přispěl na jejich děti, děti zabaví a platí tzv. profesionální pěstouny.)

Máme tu ale první úspěch směrem k prolomení bariéry mlčení. Jestliže novináři potřebují uvádět chlácholivé komentáře mluvčího ministerstva, je zde obava, že by se veřejnost mohla o negativní rodinnou politiku začít vážněji zajímat. A přesně o to jde.

Ani další manifestace proti neoprávněnému omezování rodičovských práv nezůstaly bez reakcí, i když třeba jen nepřímých. Česká evangelikální aliance uspořádala na 18. května „politickou diskusi“ při níž prý mají být rozptýleny obavy a mýty o tzv. juvenilní justici. Jsou zde tedy první snahy přesvědčit (zatím užší) veřejnost, že v Evropě není vážný problém v oblasti rodinné politiky.

Možná je smutné, že se dokonce vyvíjejí snahy k uspání a uchlácholení veřejné pozornosti a přesvědčení lidí, že k žádnému zásadnímu porušení lidských práv v Evropě nedochází. Jenomže ono k němu dochází v masové míře. Proto jsou i snahy odvést od novodobého holocaustu pozornost dobrou příležitostí k prolomení mlčení o něm.

 V.S.