Jaký smysl mají restituce?

Zabavením církevních majetků v 50. letech, byly křesťanské církve zbaveny nejen materiálních prostředků, ale i svého významného postavení ve společnosti, díky němuž aspoň do určité míry představovaly záruku morálních hodnot.

Na křesťanských morálních hodnotách stálo v Evropě státní zřízení po 1000 let. Komunistické a současné neokomunistické pronásledování křesťanů je jen vyvrcholením bezbožectví proti křesťanskému hodnotovému systému, jímž se Evropa po 1000 let alespoň v principiálních věcech řídila.

Ideologie komunismu zbavuje osoby jejich práv; z člověka, především z dítěte činí „majetek“ státu a z národa homogenní masu řízenou sociálními inženýry, kteří se nezodpovídají Bohu ani nikomu z lidí. Tento systém bezbožného socialismu dosud trvá, ba ještě se prohubuje. Pokud nebudou napraveny škody, které tato ideologie způsobuje křesťanství a celé společnosti, nemůže tzv. zastupitelská demokracie fungovat jako politický systém právního státu! Tyto škody lze napravit jedině restitucí nemateriálních morálních hodnot evangelia!

Nekřesťanská náboženství dodnes představují hodnotové systémy vládnoucí státům, kde jsou tato náboženství v převaze, což dodnes vede k často beztrestnému pronásledování křesťanů v těchto zemích. My křesťané jsme v důsledku hříchů našich otců rozděleni a podrobeni nadvládě nekřesťanských hodnotových systémů a ideologií. Bůh chce svou církev vyvést z tohoto babylonského zajetí a navrátit evangeliu pokoje vládu nad národy a státy.

Hodnotový systém evangelia stojící na Kristovu přikázání lásky k Bohu a bližnímu jako naplnění Zákona i Proroků a je tou nejlepší zárukou spravedlivého společenského řádu a svobody pro všechny.

V ideálně spravedlivé společnosti, která nemůže být jinou než křesťanskou, by neměla mít moc žádná církev ani náboženská organizace, ale evangelium musí být hodnotovým systémem, na němž tato společnost bude stát. Jde o přijetí a vyznání zákona Pána Ježíše Krista, jako hodnotového systému, na němž bude znovu stát politické zřízení v naší zemi.

Současnými restitucemi hmotných majetků je velkým církvím navráceno významné společenské postavení spojené s určitou politickou mocí. Jejich reálný stav, jejich učení a „členská základna“ jsou přitom dost odlišné od stavu v roce 50. Tehdy zde byl např. kardinál Beran, který dokázal tvrdě vystoupit proti nastupující komunistické diktatuře. Kde je dnes hlas podobný jeho? Otázka zda má současná katolická církev kontinuitu s tou institucí, které byly majetky v 50. letech ukradeny, je naprosto legitimní. Např. takový II. vatikánský koncil (1962-65) pokládají mnozí katolíci - jak z řad jeho příznivců, tak z řad jeho odpůrců - za radikální proměnu a přebudování církve od základů. Tento koncil ovšem neřekl nic zásadního proti komunismu a nijak zvlášť se nezastal křesťanů mučených a umírajících v komunistických vězeních a pracovních táborech. Dnešní Evropa sjednocená bohaprázdnou ideologií hodnotového pluralizmu postrádá takové hlasy, jakým byl ten Beranův. On mimochodem již v r. 1946 prohlásil: „katolické noviny nejsou katolické, katolická akce není katolická“. Je tomu dnes jinak? Jsou dnešní křesťanské církve křesťanštěními, než roku 1946? V ČR je zaváděn anglický model tzv. juvenilní justice, který povede k zoufalství tisíců milujících rodičů, byla legalizována prostitutce, veřejná sodomie již je „legalizována“. Je zde nějaká síla, která tento rozklad společnosti zastaví?